Nejen studenti pomáhajících profesí by proto měli zbystřit. Od čtvrtka 23. listopadu můžeme v kinech vidět snímek Sbohem děcáku. Jak název napovídá, zabývá se mladými lidmi, kteří vyrostli v dětském domově a teď se snaží postavit na vlastní nohy. Se začínající režisérkou Hanou Ludvíkovou Muchovou jsme se bavili o tom, jaké mají takto vychované děti šanci třeba na vysokou školu. 

Jaká byla vaše zkušenost s dokumentárním filmem?

Bývá obtížné, aby se lidé otevřeli. Dospělí mají masky, hrají si a nechtějí vypadat špatně před kamerou, mají od dětství naučené formulace. Někteří dokumentaristé mají konfrontační přístup, útočí na postavy, a tím je zbavují slupek; je to adekvátní režijní metoda, ale já bych to dělat nemohla. U dětí mi přišla velká výhoda, že jsou tak bezprostřední. Ani jsem si neuměla představit, že bych natáčela s dospělými.

Jaký problém v ústavní péči vnímáte nejpalčivěji?

Chybí terapeutická péče pro děti i vychovatelky, což je velká díra v zákonech. Pokud bych mohla tím filmem něco ovlivnit, chtěla bych, aby v každém dětském domově byla nastavena systematická a kontinuální práce terapeuta, individuálně a s každým dítětem. Kdyby sponzoři mohli místo materiálních darů zaplatit kvalitního terapeuta, bylo by to lepší. K dospívajícímu je třeba přistupovat individuálně a s respektem. Sama mám dítě, čtu si o výchově spousty knih a vím, jak je důležitý přístup respektovat a být respektován, dřív se k dětem takto moc nepřistupovalo. 
Vložila: ZG, 2017